Bývalé tábořiště u Veselé

(…) Chlapci čtou, kreslí, připravují táborový časopis, píší domů, bratr Gao vyřezává, Donald naspává noční hlídku, Mirek se učí nové písničce a Olda poslouchá rádio. Od půl třetí je půlhodinka společného zpěvu a potom se pochoduje do koupaliště ve Veselé. Tam je ovšem veselo. A den běží: koupání, cesta do tábora, svačina, hry, večeře, od sedmi do osmi volno, večerní rozkaz.
Chlapci zase stojí v pozoru, vlajka Protektorátu klesá a písnička se loučí s uplynulým dnem. Když byla svinuta i táborová vlajka, vytáhl bratr vedoucí sekeru z březového špalku a zvolal: „Uplynulému táborovému dni nazdar!“ A zase zahučelo jako bouře. Zdar! Zdar! Zdar! V devět nastoupila první táborová hlídka svou službu a
tábor zvolna, zvolna usíná…

<>

Když jsme se na počátku 90. let ptali starých oldskautů, kde všude kdysi bývaly naše tábory, dozvěděli jsme se o místech v okolí, která jsme znali aspoň dle jména (a možná jsme tudy několikrát projížděli) – Benešov, Libíč; nějaké povědomí jsme měli o Borovici a Vicmanově. Veselá u Rovenska nám připadala také celkem fádní. Bláhově jsme totiž čekali bouřící peřeje pod rozeklanými skalami a hluboká údolí kdesi daleko v divoké pustině…

To byl možná ten důvod, proč jsme se na toto místo za Rovenskem nikdy nepodívali. Časem jsme se dostali ke starým táborovým fotografiím (zatím bez tábora ve Veselé), a třeba mně osobně flek začal zajímat až ve spojení s otázkou, jestli se zde „před válkou“ tábořilo naposledy v roce 1939 či 1940.

Robinův text k táboru v létě r. 1939 (uvedený zde kurzívou) jsem znal již delší čas, navíc k němu byla připojena zajímavá dobová fotka. K tomu mne nedávno Dita ještě upozornila na krátký textík z jedné knížky o dění kolem parašutistické skupiny Antimony a docenta Vladimíra Krajiny: tehdy na gestapo v Jičíně přišlo udání, že na zdejším táboře skauti mají zbraně, jest zde telegrafní a telefonní materiál, pěstují vojenskou výchovu a odboj proti Říši… Přes místního řídícího učitele Hlaváčka skauti dostali varování a než říšská tajná policie dorazila, bylo již vše v pořádku a nic nebylo nalezeno. Je ale otázkou, jestli se to stalo v roce 1939 či o rok později – v roce 1940 zde bohužel proběhla jen část prvního běhu, protože tábory byly politickou správou hromadně rušeny, ač rok předtím proběhl celý tábor v poklidu a dění bylo péčí L. Petrnouška publikováno v tisku.

Jak je vidět z původního textu, tábor se rozkládal v klasickém pojetí. Z naší praxe víme, že kuchyně, jídelna, především však zásobárna skrývají se tradičně ve stínu a chladu, optimálně při vodě. Tak se dá vypozorovat uspořádání tehdejšího tábora a jeho umístění – zkusme dohledávat na fotografii otištěné na podzim roku 1939.

Jedenadvacet stanových domečků s dřevěnými posadami je souměrně rozděleno do tří skupin okolo
táborového náměstí. V kuchyni svítí jídelní misky a nádobí. Za kuchyní pod starými smrky krčí se
zásobárna. Naproti pod cukrářskou plachtu schovává se veliká jídelna se stoly i s lavicemi. Za ní je –
ejhle: stan paní kuchařky; je na něm pyšný nápis „vila“. Vpředu je brána s menší brankou. Na bráně je
veliký nápis „Turnov“. Brána, branka, hláska i stožár s táborovou vlajkou svítí se novotou a čistou
bělostí březového dříví.
Uprostřed táborového prostranství je táborový kruh; vprostřed kruhu je místo pro táborový oheň, na obvodu sedátka pro chlapce a křesla pro vedoucího. Za jídelnou je hřiště pro odbíjenou, stůl na ping-
pong a ring pro mladé boxery, kousek dál studánka, nová lávka a pěkné koupaliště.

Teprve nedávno jsem zjistil, že tábor nevznikl u Veselé, ale správně by se mělo říci „u Křečovic“, protože na samém okraji tohoto katastru louka leží. Máme veliké štěstí, neboť podíváme-li se na letecké snímkování z r. 1938, tábor zde skutečně uvidíme – jednak podle fotografie otištěné v r. 1939, navíc i dle leteckého snímku se zdá, že už o rok dříve byl tábor uspořádán tak, aby během slunečného dne hospodářské stany schoval stín stromů z jižní strany. Dokonce kvalitnější letecký snímek je z r. 1946.

A ještě zajímavost: povšimněme si umístění kruhu pro oheň – takto se to již u nás nepoužívá a určitě mnozí se budou nad tím velmi podivovat, ale třeba 2. chl. oddíl takové rozložení míval ještě v 90. letech. Vypadalo to hezky, mělo to i určitý praktický význam, ovšem nesměly se zapalovat vatry.

Jenže loni jsem umístění tábora na ortofoto mapách prostě ještě neviděl a šel jsem ke zdroji jinak: cestou přes horolezce jsem se dostal k autorovi knížky a ten mne odkázal na jeho zdroj ve Veselé. Tento velmi ochotný a znalý pán (p. Vávra) mne zase odkázal na ještě staršího člověka ve věku 92 let, který události pamatoval z doslechu (p. Vrána).

S počasím to nebylo nic extra, takže jsme museli počkat až do května t.r. Vydal jsem se do osady Žďár (pomýlení se stejným názvem obce za Příšovicemi v tom tehdejším válečném příběhu mělo svůj význam), aby pak pamětník nasedl na traktůrek a nechal se odvézt až na nejzazší cíp louky. Já za ním poskakoval s jeho vnučkou (zajímavé je, že její děti odsud jezdí do skautských oddílů až v Hořicích); pak jsme všichni překračovali jeden a vzápětí druhý potok. Neuvěřitelné – já po vytažení stehů z nohy, on takový kmet!

Původní louka je však velmi zarostlá. Jak vitální p. Vrána sdělil, tak někdy v 60. letech jeden pracovník lesní správy začal louky zalesňovat (lze to ověřit i na ortofoto mapách z r. 1958 a 1966). A následovaly další zajímavosti: bývala tu ještě druhá spodní louka; v r. 1990 se na jejich louce objevilo vybavení nějakého tábora a už už se tam měla začít stavba, samozřejmě bez souhlasu vlastníka; na louce předmětného zájmu se mělo tábořit ještě v roce 1968 (louky nebyly plně dosázené topoly); je tu přímo i jedna studánka; že si tehdy odsud chodili pro mléko a pro vajíčka… Přitom se brodil vysokou travou a plastové nazouváky se mu neustále strhávaly od ostružiní, až v jednom okamžiku šel jen v ponožkách…

Do dalšího průzkumu jsem je nechtěl hnát. Takže jsem si prošel nejbližší okolí, abychom pak po návratu společně omrkli letecké snímky a povyprávěli si a já mu mohl předat palivo do traktůrku od pánů Pilsnera a Urquella…

A jak to zde nyní vypadá? Prohlédněme si fotografie a pomyslně projděme okolí…

Louka je poměrně velká a je velká škoda, že došlo k její devastaci, byť průchozí stále je (občas přelézáme ostružiní a padlé kmeny či větve). Dokáži si představit, že po vytěžení a určité revitalizaci by se zde časem dalo tábořit (problémem je, že pozemek je už lesní a státní Lesy nemají zájem na změny nebo oddělení pozemků). Z jižního okraje sem proniká lesní těžba, takže se tu objevuje těžební odpad. Z boku – směrem na Křečovice – vybíhá zajímavý rigól, jak bychom postaru mohli říci. Zkouším fotit z místa, odkud mohl být kdysi pořízen snímek.

Louka (dnes snad spíše háj či luh) se zužuje a sem situuji kuchyni s jídelnou. Jdu dále proti proudu Dráčovského potoka a míjím skvělé meandry. Les je zde teprve velmi nedávno vytěžen, tak se postupuje dobře, skáču sem a tam a snažím se dojít ke vzdálené studánce u Bítouchova. Vyhýbám se bočnímu přítoku, jenže asi po 300 metrech cesty z louky narazím na nepřekonatelnou hromadu odpadu po lesní těžbě, přičemž stromky okolo nejsou jednoduše průchozí – tak se vracím druhou stranou.

To si pak těsně při okraji býv. louky všimnu pěkného obdélníkového plácku, kde snad kdysi mohl být onen ring. Skrz jílovité půdy v hnědých a červených odstínech (typické spíše pro okolí Železnice nebo Novopacko) teče celkem slušně proudící potok. Nad ním nacházím slaběji vyvěrající pramen. Na druhou studánku jsem byl upozorněn již dříve, ta zase leží trochu ve stráni nad levým břehem potoka. Mezi těmito pramínky se potok slévá s dalšími dvěma menšími, takže koupání si zde dokáži představit ­– ale vezmu-li to pospolu, trochu mi nesedí popis tábořiště (jako by Robin popisoval prostor za táborem, pak část před táborem, potom střed s ohništěm a nakonec zase někam skočil zpět…).

Obhlídka byla dokončena. Já se vracím k domovu, ale místo – s patřičným respektem k soukromému vlastnictví – může navštívit kdokoliv z vás. Využít lze kolo a místní cyklostezky a projet toho více, nebo je možno nazout sedmimílové boty a projít si okruh z rovenského vlakového nádraží přes Liščí kotce (i tady to má skautskou historii) k Bítouchovu, lesy a údolím ke starému tábořišti, posléze mezi poli směrem k Sýkořicům, na Podtýn a býv. popraviště, dále pokračovat přes Borecké skály a dojít jedenáctým kilometrem na vlakovou zastávku Borek p. T.

Na závěr už jen troje perličky: onen řídící učitel Hlaváček by měl být zakladatel skautingu v Lomnici n. Popelkou (tuším v r. 1922) a k němu – jako člověku v odboji – nedávno byla vzpomínková akce v Rovensku p. Troskami.

Jak to bylo s těmi zbraněmi? – asi nijak zásadní, patrně až přehnané: jak jsem slyšel, možná pro nějakou ochranu, snad pro sportovní vyžití v balíku branných soutěží (jako dneska závodíme v lukostřelbě a střílíme ze vzduchovky) tam nějaká zbraň menší ráže asi byla…

No a nenadálým zákazem v roce 1940 zde skončil poslední „předválečný“ turnovský skautský tábor a určitá jeho spojitost se táhne zase do posledního tábora „poválečného“, jak jistě mnozí starší – řach! – slyšeli…

Toma (květen 2023)