Expedice Skotsko

 Předposlední srpnovou neděli se na ostrově sešlo deset dobrodruhů (možná trochu bláznů) kteří se rozhodli vyrazit objevit krásy Skotska. V plánu bylo dvoudenní poznávání Edinburghu, po kterém mělo následovat 5 dní putování po skotské vysočině.  V tu chvíli netušili, co je čeká, což bylo možná dobře. Kdo byli tito dobrodruzi? Šlo o členy oddílové rady 3. CH.O. – rádce, podrádce, rovery a činovníky. 

Auty jsme dojeli do Prahy, odkud nám v půl dvanácté odlétalo letadlo do Edinburghu. Ač nás bylo deset, měli jsme s sebou pouze pět zavazadel, dalších pět by stálo zbytečně moc peněz. Bylo tedy nutné složit vždy dvě krosny do sebe a vycpat je zbylým vybavením – spacáky, stanem, hrnci na vaření. 

Po příletu do Edinburghu jsme se šli ubytovat, odpoledne jsme pak vyrazili poznávat krásy skotského hlavního města. Během dvou dní jsme navštívili Katedrálu sv. Jiljí (st. Giles Cathedral), Skotské národní muzeum, viděli jsme památník spisovatele Waltera Scotta a samozřejmě Edinburský hrad, od jehož návštěvy nás však odradilo vstupné 20 liber. Také jsme vylezli na dva kopce – Calton Hill a Arthur Seat, z obou se nám naskytly krásné výhledy na město a záliv Firth of Forth. Nesměla chybět ani ochutnávka britské speciality fish and chips. V neposlední řadě jsme navštívili supermarket Sainsbury´s, kde jsme nakoupili potraviny na pětidenní trek po horách. Překvapením byly české horalky a sušenka Mila v oddělení zboží z východní Evropy.

V úterý ráno jsme se přemístili na hlavní nádraží Edinburgh Waverley, odkud jsme se skotskými drahami s přestupem v Glasgow dojeli do horské vesničky Bridge of Orchy. Ihned po výstupu z vlaku nás začaly obtěžovat tzv. „Highland Midges“, které mají kromě českého označení pakomárec skotský ještě jeden výstižnější, jadrnější název. Tyto malé mušky velikosti octomilek se v četných počtech vyskytují v údolích skotských řek a dokážou poměrně bolestivě kousat. Po krátké chvíli jsme raději nádraží opustili a vydali se vstříc horám. Večer jsme po jedenáctikilometrové trase se zhruba 700metrovým převýšením „zakempili“ u jezera Coirein Lochain. 

V následujících dvou dnech nám počasí moc nepřálo, provázely nás dešťové přeháňky a mlhy. Došlo i na mnohé krize, zejména kvůli totálně promočeným botám, špatnému počasí a velkému převýšení. I tak jsme ale vystoupali na čtyři hory Munro, včetně nejvyššího bodu naší cesty – hory Meall a‘ Bhùiridh (1108 m.n.m.). Ptáte se, co je to Munro? Jde o horu skotské vysočiny, jejíž vrchol přesahuje 3000 stop (914,4 m). Jejich seznam vytvořil v 19. století skotský horolezec Hugh Munro. Dnes je na seznamu 282 hor, existuje dost lidí (včetně Filipsa) kteří je chtějí zdolat všechny.

Čtvrtý den v horách byl odměnou našeho putování. Poté, co jsme vystoupali z našeho nocoviště na hřeben, se začaly trhat mraky a do hodiny byl krásný slunečný den s modrou oblohou. Kam oko dohlédlo, rozkládaly se horské hřebeny, které od sebe oddělovala hluboká údolí.

Každým údolím se zpravidla vlnila horská bystřina, která pod horami vtékala do některého z jezer. Prostě nádhera. I přes malou přeháňku, která dorazila krátce po obědě, se viditelnost nijak výrazně nesnížila, a tak jsme se z našich dvou posledních Munro mohli pokochat krásnými výhledy. 

V sobotu nás čekal už jenom sestup do údolí a cesta na vlak. Sestup ke zpevněné cestě byl o to dobrodružnější, že jsme museli celkem třikrát brodit řeku. Nyní už jsme neždímali ponožky, ale rovnou vylévali boty. Cesta na vlak již proběhla v poklidu, kdy jsme střídavě procházeli lesem a loukami. 

Jelikož přes Bridge of Orchy jezdí vlak pouze 3x denně, byl ten náš pořádně narvaný. Dokonce jím jeli skotští a němečtí skauti. Přestoupili jsme opět v Glasgow na Queen street a po jízdě dalším vlakem jsme stanuli znovu v Edinburghu. Zde jsme si jenom nakoupili nějaké potraviny a nasedli do autobusu směr letiště. Jelikož jsme neměli sjednané nocoviště a letištní hala byla celkem plná, rozhodli jsme se noc strávit na schodišti v parkovacím domě. Ráno jsme už jenom prošli check-inem, nasedli do letadla a v jedenáct hodin dorazili do rodné vlasti.

Tato akce byla opravdu náročná, a to jak fyzicky, tak psychicky. Zima, déšť, mlha, mokré boty, ohromné převýšení… v některých chvílích jsme si sáhli opravdu na dno. Ale památky v Edinburghu, panenská příroda, dechberoucí výhledy (když bylo něco vidět), radost ze zdolaných vrcholů…to vše jsou zase věci, pro které stálo za to jet a ve vzpomínkách jistě převáží všechna negativa. Zkrátka, stálo to za to.

Petr „Kosmas“ Koudela